Evoluce stravování

Čím se naši předci živili? Leží klíč k vyvážené stravě tisíce let v minulosti? Jakou roli sehrála skladba potravin v lidské evoluci a jak můžeme zlepšit náš sportovní výkon s ohlédnutím na stravovací návyky našich předků? Jaká je evoluce výživy a proč bysme vývoj stravování měli znát?

Jsme schopni se přizpůsobit takřka všemu. Během evoluce člověka hrály významnou roli jeho způsoby získávání obživy a způsoby stravování. Ovšem neměly vliv pouze na člověka samotného, ale podstatně ovlivnily také přírodu na této planetě.

Během lidské evoluce došlo k několika významným posunům v jídelníčku našich předků. Jedním z nich bylo ovládnutí schopnosti efektivního lovu, který naši předkové podle zkoumání vědců nabyli zhruba před půl milionem let, následovala konzumace rozličných druhů masa a třetici důležitých milníků uzavřela zemědělská produkce asi před 10 tisíce lety. Pojďme se nyní na jednotlivé milníky podívat detailněji.

Vliv klima na stravování

Během období pravěku (trvajícího zhruba dva miliony let) docházelo k pravidelnému střídání dob ledových a meziledových. Výsadou doby ledové byla tvorba obřích ledovců v místech Eurasie i severní Ameriky. Podstatný je především fakt, že ledovce byly složeny z nepředstavitelného množství vody, což způsobovalo suché klima a ručička teploměru by se tehdy zastavila pod nulou.

Naopak v období meziledové nastával opačný extrém. Ledovce tály, což způsobovalo masivní dešťové srážky. Střídání těchto klimatických podmínek nezbytně ovlivnilo veškerou skladbu potravin, kterou se tehdejší lidé živili. Například se kvůli horší dostupnosti rostlin začali více orientovat na živočišnou složku potravy. To umožnilo začlenit do jejich tehdy převládajícího stylu „sběrači potravy“ složku „lovci“. Celé to vyústilo v tzv. proces „polidšťování“, kdy se začaly formovat sociální struktury kmenů, například vznikem dělby práce. Primitivní lidé se tehdy začali proměňovat a přešli na způsob života, který dnes nazýváme „lovci a sběrači.“

Stravovací návyky lovců – sběračů

Lidé a současní lidoopi jsou potomci primátů, jejichž strava byla tvořena z velké části rostlinnými potravinami. Jakmile se naši předci vyvinuli do takzvaných lovců-sběračů, můžeme začít mluvit o velmi důležitém bodě lidské evoluce. Jejich způsob stravování byl totiž spojen se zvětšováním mozku, zvýšenou sexualitou, dělbou práce, dělením se o jídlo, společnou výchovou a formováním rodiny. Jedna důležitá poznámka: Skladba potravy lovců a sběračů se dramaticky lišila od skladby jídelníčku současného západního světa.

Důležité milníky  v procesu polidšťování

Tepelná úprava a způsoby uskladnění potravy

Na rozdíl od volně žijících zvířat, lidská populace potřebuje mnoho druhů jídla tepelně upravovat. Kdy a kde tento trend přesně začal, je hádankou, která zaměstnává evoluční vědce už řadu let. Už víme, že tepelná úprava umožňuje škrobu a masu poskytnout mnohem více konzumovatelné energie. Z evolučního hlediska tedy není důležitá pouze skladba jídelníčku, ale také jeho příprava. Z vědeckých studií vyplývá, že tepelná úprava byla vítaným pomocníkem už před tisíci lety. Šetří nám čas a některé pokrmy jsou díky ní snadněji stravitelné.

Dalším důležitým bodem je uskladnění masa. Jakmile se naši předkové naučili efektivně lovit, objevila se potřeba ihned nezkonzumované maso nějak uskladnit na později. Technik existuje celá řada, třeba indiáni konzervují maso jeho uložením do rašeliniště a Eskymáci jej vloží do vody, která jej díky chladu udrží konzumovatelné po dlouhou dobu. Známá je také jejich technika nařezání masa na pruhy a jeho usušení na slunci. Maso je díky tomu snadno přenosné a vydrží mnoho dní. Nicméně naši předci museli také vymyslet, jak si jídlo nenechat sežrat od divoce žijících zvířat. Vyřešili to efektivně, postavili nad zemí plošinky ze dřeva a maso na ně ukládali. Většina divokých zvířata se tak vysoko nedostala a maso bylo uchráněno.

Důležitost bílkovin v procesu polidšťování

V procesu polidšťování byl rozhodující zvýšený přísun živočišné složky potravy, kdy výživnější skladba stravy umožnila předchůdcům člověka rozvoj mozku a s tím i zvýšenou schopnost učení. I když rostlinná složka potravy měla pro tehdejšího člověka z čistě energetického hlediska velký význam, začal těžit z živočišné potravy maximum. Maso totiž dodávalo lidem spousty mikro-nutrientů a pro evoluci člověka důležitých esenciálních aminokyselin.

V období mezi 3 až 2,7 miliony lety se začalo výrazně měnit klima, postupně se ochlazovalo a snižovalo se také množství srážek. Došlo k rozšíření oblastí pokrytých savanovými a stepními formacemi a objevily se nové typy středně velkých a velkých savců, včetně rozsáhlého množství druhů pozemních opic. Vyvinuly se dvě nové formy primátů, robustní Australopitéci a rod Homo.

Australopitéci se však nedokázali přizpůsobit tehdejší podobě světa. Padli za oběť klimatickým podmínkám (doba ledová) a našim předkům z rodu Homo. Člověk vzpřímený nakonec zvítězil a z jeho předků jsme se postupem času vyvinuli my, dnešní lidé.

Rod Homo

Člověk vzpřímený – Homo erectus

Homo erectus se objevil před téměř dvěma miliony lety na africkém kontinentu. Hlavní složkou jeho potravy byla menší zvířata a rozličné plodiny rostlinného původu. Není bez zajímavosti, že jeho vývoj trval více než jeden milion let. Známe také přibližné tělesné míry tehdejšího předka; byl 160 – 185 centimetrů vysoký a vážil kolem 60 až 80 kilogramů. Mohli bychom jej tedy popsat jako vysokého a štíhlého.

Neandrtálec – Homo neanderthalensis

Podle posledních výzkumů byli neandrtálci zkušení lovci a jejich jídelníček obsahoval mnoho živočišné potravy. Začátek jejich vývoje se datuje pár set tisíc let nazpátek, do předposlední doby ledové. A během svého vývoje se rozhodně neváleli. Podle zjištění antropologů dokázali ulovit mnohá zvířata, včetně slonů, zubrů, kozorožců nebo různých typů šelem. Byli to neohrožení lovci. Z dalších výzkumů vyplynulo, že se rokem jejich dospívání byl 15. věk života, přičemž obvykle se dožili zhruba čtyřicítky. Perlička na závěr: Prý až 35 % nalezených kosterních ostatků pochází z neandrtálců, kteří se nedožili více jak 10 let.

Homo sapiens sapiens – člověk moudrý

Poslední vývojový článek naší evoluce je Homo sapiens sapiens. Obsahuje všechny nám dobře známé anatomické prvky a vykazuje vysoce pokročilou schopnost organizace a strategie ve vztahu ke svému okolí. Vylepšené zbraně, extenzivní sběr informací o svém okolí a schopnost intenzivně přemýšlet z něj udělaly to, co dnes trochu nadneseně označujeme jako „pán tvorstva“. A může za to pochopitelně i jídelníček Člověka moudrého. Živil se divokou zvěří, rostlinami, semeny, a pokud mohl (v závislosti na místě a času jeho výskytu), zahrnul do své stravy také ryby nebo med.

Dopad zemědělství na lidskou evoluci

Přibližně před 10 tisíci lety začal moderní Homo sapiens sapiens (člověk moudrý) měnit své stravovací návyky způsobem, který navždy ovlivnil jeho vývoj. Začátky cíleného pěstování rostlin a chovu zvířat v Asii, Jižní a Severní Americe i Africe. Přechod od lovu směrem k farmaření umožnil výraznou populační explozi a zásadně proměnil oblasti zdraví, kvality života a způsob fungování tehdejších lidí. Proces domestikace byl velmi komplexní a podléhal regionálním, sociálním a environmentálním podmínkám krajin a dopady přechodu z lovu na farmaření byly z hlediska lidské biologie a evoluce různé. Ovšem v jednom bodě byl efekt této fundamentální změny v lidském chování naprosto zřejmý. Zhoršení zdraví v důsledku zahušťování lidského druhu na jednom místě. Lidí bylo najednou mnohem více, což s sebou neslo mnoho nepoznaných svízelů, třeba nemoci v důsledku nedostatečné hygieny. Taktéž nutriční kvalita konzumovaného jídla šla dolů, protože se člověk odklonil do toho, co dříve snědl či ulovil čerstvé a téměř ihned snědl.

„Zemědělství zásadně změnilo fungování lidstva a začalo formovat způsob stravování, jaký známe dnes.“

Za rozvoje zemědělství stálo hned několik věcí. Především skončila zatím poslední doba ledová, což znamenalo zaplavení nížin v důsledku tání ledovců. Lidé tím přišli o rozsáhlá území, na kterých mohli lovit zvířata. Charakter krajiny se však měnil i nadále, například vyprahlé savany a stepi začaly být nahrazovány lesy. Důsledky těchto změn byly významné, naši předci se naučili více živit rostlinami, rybolovem, a dokonce i ptactvem. Uvnitř takto nastavených společenství se zemědělství objevilo jako první. Lidé totiž zjistili, že mohou rostliny sami sázet a později je sklízet. V tomto ohledu hrály největší roli pšenice, kukuřice, ječmen, proso nebo rýže. Navíc přišla další významná změna pro vývoj lidstva. Rozvoj dopravy, a to jak pozemní, tak mořské. Populace, které se tomu nedokázaly přizpůsobit, byly nemilosrdně vytlačeny za hranice umožňující rozvinuté zemědělství a zůstaly u původního stylu sběru a lovu.

Nejstarší vyspělé zemědělské civilizace a jejich potrava

A) Mezopotámie

Díky soustavě odvodňovacích kanálů a vodních nádrží uměli ve velkém pěstovat pšenici, špaldu nebo ječmen. Díky obrovským plochám pastvin dokázali lidé z Mezopotámie chovat třeba ovce a kozy.

B) Egypt

Egyptská říše proslula svými faraony, kteří se považovali za bohy. Proslula však i něčím, co by si za rámeček patrně žádný faraon nedal. Zejména bohatší vrstvy Egypťanů trpěly podobnými nemocemi jako dnešní západní civilizace – obezita, rakovina, záněty močových kamenů nebo dna. Co za to mohlo? Tušíte správně, špatný jídelníček a málo pohybu. Proto záměrně zmiňuji, že zejména bohatší vrstvy měly tyto problémy, ty nižší se musely podstatně více otáčet.

Egypťané byli schopní produkovat velké množství pestrého jídla. Vepře, kozy, husy, kachny, ryby, ječmen, čočku, hrách, různé druhy zeleniny a další. Také to byli milovníci vína, které rádi kořenili. A právě díky tomuto nadbytku bylo pro některé vrstvy snadné mít nadbytek a tím pádem si začít kazit zdraví. Zachovalé tělesné pozůstatky egyptských mumií podávají svědectví o výše zmiňovaných nemocech a neduzích, které trápí i dnešní národy.

C) Čína

Když napíšeme „rýže“, určitě to nikoho nepřekvapí. Právě tato plodina Čínu proslavila, i když Číňané pěstovali také proso, luskoviny, různé ovoce, zeleninu, čajovníky nebo cukrovou třtinu.

D) Indie

V průběhu druhého tisíciletí př. n.l. vzniklo na území dnešní Indie společenské uskupení, které se vtisklo i do dnešní „moderní“ indické společnosti. Především představa o asketickém způsobu stravování se rozvíjela napříč celou Indií. Dodnes je v Indii velice populární vyobrazení některého z postících se asketů. Mezi buddhisty je tak dobře známé vyobrazení vyhublého postícího se Siddhárthy, pozdějšího Buddhy (pro příznivce a hledače cest doporučuji moji oblíbenou knihu o tématu cesty za poznáním od Hermann Hesseho – Siddhartha). Tyto obrazy a sochy připomínají období, kdy se Siddhártha ve své cestě za sebepoznáním přiklonil k učení a k nejtvrdšímu odříkání. Když nicméně poznal, že dlouhodobý půst je stejně škodlivý jako obžerství, vydal se vlastní cestou, kompromisem mezi oběma extrémy.

Kdo vydrží více – Lovec a sběrač, nebo zemědělec?

Častým argumentem odpůrců „paleo“ jídelníčků bývá například věta: „Nebudu jíst jako pračlověk, vždyť se dožívali sotva čtyřiceti let.“ Odpůrci však zapomínají na to, že tehdy nebezpeční číhalo prakticky z všech stran, ať už to byli silní dravci nebo různé nemoci vznikající z nedostatečné hygieny tehdejších lidí.

Současná vědecká pozorování přišla na zajímavý trend tehdejší doby. Pokud lovce – sběrače nezabily nemoci, divoká zvířata nebo jiní lidé, mohl se dožít podstatně delšího věku, a to ve velmi dobré kondici. Tato pozorování se opírají také o stále existující kmeny lovců – sběračů, jejichž největšími problémy jsou mykózy, kousnutí hadem, horečky nebo bodnutí hmyzem. Tedy překážky, které moderní člověk dokáže zvládnout naprosto běžně.

Například ze zkoumání kmene Kung v severozápadní Botswaně, vyplývá, že u jeho členů nedochází k žádné podvýživě ani obezitě. Jejich těla jsou perfektně přizpůsobená potravě, kterou si najdou či uloví a dožívají se zhruba 65 let života. Přitom mají po celý život hladiny cholesterolu pomalu nejnižší v jakékoliv známé populaci a krevní tlak se jim s přibývajícím věkem ještě snižuje.

Taková pozorování tedy logicky svádějí k myšlence, že kombinace „původní“ stravy společně s dostatkem pohybu je to nejlepší, co může člověk pro svou životosprávu udělat.

Zemědělství jako efektivní ničitel lidstva?

Podívejte se na to celé v kontextu s historií. Lovci a sběrači byli převládajícím stylem života do doby před 10 tisíci lety. To máme zhruba několika milionů let vývoje lidstva, které se živilo tím, co našlo a co si upeklo. Trochu zjednodušujeme, ale v kostce je to tak. Pak přišlo zemědělství, před pár tisíci lety nazpět. Lidé se naučili obdělávat půdu a chovat dobytek. A vyrojily se nové problémy. Chov dobytka s sebou od nepaměti nesl hrozbu nemocí. Ty nejdříve napadaly pouze dobytek, ovšem časem se dokázaly přenést i na člověka a způsobit v lidské populaci pořádnou paseku. Mnoho velmi vážných nemocí vzniklo právě tím, že lidé žili v blízkosti chovných zvířat, samozřejmě tomu pomáhala také z dnešního hlediska nedostatečná hygiena.

Dále díky ovládnutí zemědělství začal vznikat nadbytek čili potřeba potraviny skladovat. A co je přímo rájem pro déle uskladněné potraviny? Bakterie, mykotoxiny a nejrůznější druhy hmyzu, což opět vedlo ke vzniku mnoha infekcí a kvalita zdraví tehdejších populací se začala rapidně snižovat. Dalo by se tak říci, že lidstvo sice nalezlo způsob, jak nakrmit více členů populace, ale přineslo s sebou další problémy, které naplno přetrvávají i dnes. Sice jsme vyřešili problémy spojené s hygienou a některými nemocemi, ovšem objevují se stále nové problémy, viz zmíněná obezita, podvýživa, špatná kvalita života obecně v důsledku sedavého způsobu života a mnohé další. Mimochodem víte, že až 70 % zpracovaných potravin na pultech supermarketů obsahuje buď kukuřici nebo sóju a to včetně například baterek? A to nemluvíme o pravděpodobné genetické modifikaci. Ve výsledku tak potraviny neobsahují zrovna vyvážený poměr živin, což je pro kvalitu zdraví velmi důležité.

A ještě jedna zajímavost, přechod k usedlejšímu stylu života vedl k menšímu vzrůstu oproti kočovným lidem. Došlo k tomu v důsledku požívání obilovin, které mají 5 až 10krát méně bílkoviny než ty, konzumované dřívějšími kočovníky.

Problémy jídelníčku posledních dvou tisíc let

Řekové a barbaři

Na začátku našeho letopočtu poskytovala Evropa zázemí dvěma velmi odlišným kulturám. Ta první byla řecko-římská. Řekové a Římani byli zdatní zemědělci a pěstitelé nejrůznějších plodin, jako je obilí, olivy nebo vinná réva. Chovali ovce, lovili ryby, a tudíž se nebránili masu, což hojně doplňovali mléčnými výrobky. Velmi oblíbené byly sýry. Pozadu nezůstávaly ani obilné kaše, zelenina, ovoce, víno, oleje a chleba.

Druhou kulturou, a to značně odlišnou, byly kmeny germánské a keltské. Skladba jejich jídelníčků byla dána tím, čím se vyznačovala i miliony let dozadu u našich předků. Tím, co bylo kolem nich. Keltové a Germáni tak především lovili divou zvěř a sbírali plody rostlin. Obilniny nepěstovaly téměř vůbec. A na rozdíl od Řeků a Římanů, nepoužívali jako hlavní tukovou složku olej, nýbrž živočišné obdoby, tedy sádlo a máslo.

Zajímavý byl také přístup jednotlivých kultur tehdejší Evropy k jídlu. Zatímco „barbaři“ byli schopní pravidelně pořádat velké hostiny, na kterých se doslova cpali. Řekové a Římané podporovali spíše střídmost. Samozřejmě byly příležitosti k velkým oslavám, kdy přišly vhod proslulá vomitoria, ovšem nyní se bavíme o běžném každodenním životě tehdejších lidí, zatímco Řekové a Římani věřili, že střídmost je tou správnou cestou života, Keltové a Germáni svými opulentními hostinami rádi dávali najevo svou nadřazenost nad ostatními tvory.

Jak staletí plynula, germánské kmeny se začaly stále více prosazovat a s tím i jejich stravovací zvyklosti. Maso bylo bráno jako ideální zdroj síly a tento předpoklad podporovala hlavně vládnoucí vrstva. Vznikla tak poměrně paradoxní situace. Když přišlo masivní šíření křesťanství, chudší vrstvy populace Evropy zdaleka neměly tolik hojnosti masa, takže je museli něčím nahrazovat. A právě tady přišel na řadu tolik oblíbený chléb. Ten je ostatně v křesťanství přímo zakotven jako nebeský pokrm. Právě díky tomu se zemědělství, především pěstování obilí a vinné révy, rozšířilo i tam, kde tomu tak dříve nebylo. Můžeme vlastně mluvit o tom, že se lidé vzepřeli původnímu stylu stravování a začali jej nahrazovat něčím uměle vytvořeným.

O nemocech jsme si už řekli. Ovšem Evropu v průběhu věků sužovaly také další neduhy. Například v důsledku hladomorů zemřelo mnoho lidí a tento stav se začal zlepšovat až během 16. století. Pak ovšem nastal další problém. Lidí bylo najednou moc a zemědělství se opět rozjelo naplno, aby stihlo všechny uživit. Nestačilo to. Dnes je známo, že v první polovině 18. století žilo v Evropě necelých 150 milionů lidí. Na konci tohoto století se už evropský lid počítal na necelých 200 milionů. A tehdejší možnosti zemědělství prudce nestíhaly. Opět přišla nouze, hlad a nemoci.
Tento stav se podařilo do jisté míry zvrátit až v průběhu 19. století. Techniky zemědělství se vylepšovaly, lidé lépe vyřešili distribuci potravin a Evropa už tolik netrpěla. Ovšem tato zrychlená produkce měla vliv na kvalitu skladby potravin. A to je kámen úrazu i dnešních jídelníčků, především západních civilizací.

Už během 19. století však lidé zkoumali, jak potraviny ovlivňují jejich zdraví. Přišli na to, že zatímco v nížinách, kde se lidé živili především obilninami, je strava jednotvárná a se zoufalým nedostatkem živočišných bílkovin, v horských oblastech, kde lidé pěstovali různá zvířata a sbírali některé specifické plodiny, se dožívali vyššího věku a jejich imunita byla mnohem silnější. Ovšem svou roli hrály také ekonomické faktory, a tak se obiloviny držely do poloviny 19. století jako hlavní zdroj potravy většiny evropské populace. Podle některých studií dokonce tvořily výrobky z obilovin až 75 % jídelníčku. Pečivo bylo zkrátka mnohem levnější získat.

Naštěstí se tento trend začal ve vyspělých zemích pomalu obracet a například v Anglii nebo Francii byla většina tuků a bílkovin získávána ze živočišných zdrojů. Lidé se naučili nové postupy zpracování potravin, jejich uskladnění a společně s pokrokem v dopravě se začala potravinová situace stabilizovat. Evropa se už nemusela být hladu tolik, jako v dřívějších dobách. Ovšem, nese si to i svou daň v podobě civilizačních chorob a nových nemocí…

Nemoci moderního stravování

Už jsme si řekli, že v relativně krátkém období se dramaticky proměnil jídelníček lidstva. Z přirozeně se nacházejících plodin nebo lovu, jsme takřka výhradně přešli na produkty obilné a potraviny získané zemědělstvím a postupně dalším průmyslovým zpracováním. Ty ale mnohdy neobsahují potřebné živiny ke správnému vývoji a fungování člověka. Masivní rozšíření zemědělství a průmyslově zpracovaných potravin měl za následek vznik nových onemocnění. Jedněmi z nich jsou celiakie a laktózová intolerance.

Obiloviny – symbol zemědělství a zdravotních problémů

Na známé větě: „Chléb náš vezdejší“ je mnoho pravdy, jelikož tato potravina je s lidmi spojena dlouhá tisíciletí. Obilí zažilo obrovský boom po celé trvání neolitu a bylo hlavní složkou rostlinné potravy. Chleba jedli už lidé dva tisíce let před naším letopočtem a s rozvojem zemědělství jen získal na významu. Naši předci jej konzumovali k masu, mléčným výrobkům nebo i jen tak. Ovšem od toho dnešního se v lecčems lišil. Tehdy byl připravován z hrubě nadrcených zrn smíchaných s vodou či mlékem, takže obsahoval i dostatečné množství vlákniny. Na rozdíl od mnoha druhů dnešního pečiva.

Celiakie

Rozšíření celiakie přímo doprovází vznik, průběh a rozšíření zemědělství v oblasti obilnin. Jedná se o autoimunitní onemocnění projevující se nesnášenlivostí lepku. Lepek se hojně nachází právě v pšenici nebo žitu. I když je celiakie podmíněná genetickou predispozicí, její zvyšující se výskyt je pevně spojen právě s masivní konzumací obilovin našimi předky.
V některých zemích, kde obiloviny stále tvoří hlavní složku jídelníčků, trpí celiakií až 15 % populace. Jako jedna z příčin bývá uváděn i přechod z „přirozené“ potravy (maso, bobule, rostliny…) na jednotvárnou „zemědělskou.“

Laktózová intolerance

Další z relativně nových nemocí. Pokud pomineme mateřské mléko, kterým matky krmí své maličké, měli lidé k mléku přístup pouze velmi krátkou dobu. Co je to pár tisíc let ve srovnání s miliony předtím. V důsledku toho umí lidé správně trávit mléko v ranném dětství a kolem druhého až pátého roku života o tuto schopnost někteří přicházejí. Ale zdaleka ne všichni, což je velmi zajímavé.

Laktáza je gen zodpovědný za správné rozkládání mléka uvnitř našich těl. Podle evoluční logiky by měl přestat fungovat, jakmile přestane být dítě kojeno. Ovšem někteří z našich předků v neolitickém období chovali různá zvířata, z nichž mléko získávali, a právě tyto kmeny si gen laktáza udrželi také v dospělosti. Právě to je důvodem, proč dnes mohou dospělí pít mléko a jíst mléčné výrobky bez problémů. Bohužel, ne všichni, a právě tomu říkáme Laktózová intolerance. Stěžovat si mohou pouze svým předkům, kteří se mlékem neživili v dostatečné míře…

Potraviny živočišného původu 

Se zaváděním domestikace se konzumace postupně zdomácněla. Měnil se tak nejen jídelníček konzumovaných zvířat, ale též míra jejich tělesného pohybu. Tuk domácích zvířat si udržoval vysokou hladinu PUFA, dokud byla krmena obilím. Navíc v porovnání s divokými zvířaty mají i více cholesterolu.

Změny v poměru přijímaného sodíku a draslíku

Zastavme se ještě u sodíku a draslíku, což jsou obě velmi důležité látky pro náš organismus. Ovšem, všeho moc škodí. Zatímco u lovců-sběračů bylo množství konzumovaného sodíku zhruba 4x nižší, než je tomu běžné dnes, konzumace draslíku byla zase mnohem vyšší. Některé zdroje uvádějí, že až pětinásobně.

Problém je v tom, že náš organismus byl stovky tisíc let naučen přijímat menší množství sodíku a větší množství draslíku. Dnes je to úplně naopak a mnoho potravin obsahuje z hlediska potřeby nadměrné množství soli, což našemu organismu dvakrát neprospívá. Navíc je tato sůl v 90 % dodávána uměle, což je další problém průmyslově zpracovaných potravin. Naše těla nejsou na umělé přísady ještě zdaleka adaptována, což přispívá k současným civilizačním onemocněním. Část potřeby tekutin se doplňovala konzumací polévek, které často představovaly první jídlo dne.

A co výživa podle krevních skupin a Paleo?

Výživa podle krevních skupin a Paleo strava jsou v posledních letech často diskutovaným tématem. Je spousty příznivců i odpůrců. Všimněte si ale, že mezi odpůrci jsou většinou lidé, kteří tento způsob stravování nikdy nevyzkoušeli. Já osobně nejsem rozhodně propagátorem ani jednoho z přístupů, ale musím konstatovat, že jak Paleo strava, tak výživa podle krevních skupin vychází z historických kořenů a vědeckých poznatků, a především praktických zkušeností a mají rozhodně svůj význam. Výživa dle krevních skupin je hodně diskutovaným a rozsáhlým tématem a dle mého si zaslouží více prostoru v nějakém z dalších článků.

Já osobně přihlížím při práci se sportovci často k typologii dle krevních skupin a často může hodně napovědět, ale rozhodně se nesmí brát jako dogma. U někoho hraje důležitou roli, ale u jiného roli minimální.  

Paleo

Na konci Pleistocenního období (10 – 11 tisíc let nazpátek) můžeme pozorovat náhlou změnu ve stravování z velmi široké palety druhů jídla, na mnohem užší spektrum. Každá z těchto změn s sebou přinesla nové způsoby práce a sociální interakce, nešlo pouze o změny v obstarávání potravy. Zároveň takové změny souvisely s proměnou životního prostředí a rozšiřováním lidské populace. Vedly k nutnosti schraňování potravy a jejího rozumného dělení mezi členy kmenů.

V poslední době se o evoluci stravování mluví především díky popularitě stravování ve stylu období paleolitu. Těmto jídelníčkům se obvykle říká „paleo“, „potrava jeskynního muže“ nebo „stravování podle Doby kamenné.“ Obliba „palea“ se rozmohla především kvůli civilizačním chorobám, jako je obezita, cukrovka, vysoký tlak, různé kardiovaskulární onemocnění a mnohé další, které sužují dnešní moderní civilizaci. Základem „palea“ je předpoklad, že navrátíme-li se ke stravování našich dávných předků, budeme zdravější a budeme se cítit lépe. Do období Paleolitu je občas zahrnuto i celé pleistocenní období, které se datuje až dva miliony let nazpátek. V jiných případech se počítá pouze pozdní paleolitické období a předkové, kteří žili před agrárním obdobím (zhruba před 40 až 50 tisíci lety). Společným znakem je ovšem vynechání určitých druhů potravin z jídelníčku tehdejších lidí. Například v něm nenajdeme luštěniny, obilniny nebo mléčné produkty, které jsou symbolem zemědělství. Stejně tak pochopitelně nenarazíme na jakákoliv průmyslově zpracovaná jídla tolik rozšířená v dnešní době.

Na druhou stranu je nutné poznamenat, že jídelníček před-zemědělského člověka nebyl vždy stejný a procházel různými obměnami s tím, jak přicházely důležité milníky lidského vývoje. Tím byl například výskyt rodu Homo, konkrétně Homo erectus (člověk vzpřímený) a jeho přesun z afrického kontinentu. Stravovací zvyky jsou pevně spojeny s evolucí lidského mozku a stejně tak i se vznikem dělby práce a dalšími, tehdejší životy měnícími se okolnostmi. Pointa spočívá v tom, že „paleo dieta“ nebyla neměnná. I když paleostrava patří mezi způsoby stravování, které se dají u spousty lidí doporučit, tak nejsem ortodoxním zastáncem paleostravy z toho důvodu, že má daná pravidla a kdo je nerespektuje, není „paleo“. Navíc se nehodí pro každého.

Účelem tohoto článku bylo především uvědomění, že stravovací návyky lidstva procházely a stále procházejí změnami. Z dob našich dávných předků si však můžeme odnést velmi důležité poznatky. Například fakt, že rozmanitá strava se ukázala jako ideální způsob stravování, která našim předkům zajistila sílu a vytrvalost během jejich náročného způsobu života. Je tedy na zamyšlení každého z nás, zda se není dobré z tohoto přístupu poučit.

Globalizace ve stravování s sebou přinesla jednu výraznou změnu. Odklon od rostlin vypěstovaných v blízkém okolí a masa, které bylo získáno z místních zvířat k „modernímu způsobu.“ Ten v praxi představuje průmyslově upravené potraviny, bohaté na nasycené tuky a jednoduché cukry, ovšem postrádající důležité výživové prvky a potřebnou vlákninu. Lidé stále častěji dávali přednost rychle upraveným a snězeným jídlům, aniž by se příliš zaobírali jejich složení a prospěchu pro tělo. Díky tomu, společně se sedavým způsobem života, se začalo zdraví celé naší civilizace rapidně zhoršovat.

Právě proto se mnozí lidé s nadějí obrací do minulosti a chtějí si osvojit některé ze zvyků stravování našich předků a vzít si do dnešní doby to, co je v nás kdesi hluboce zakořeněné. A zdaleka přitom neřeší jenom sami sebe, nýbrž chtějí dát příklad ostatním a především dětem. U nich je zásadní probouzet kvalitní stravovací návyky už od malička, protože později je to mnohem těžší.

Je malinko ironické, že závěrem článku o evoluci stravování konstatuji, že evoluce jídelníčků došla tak daleko, že se vracíme k těm původním. Ovšem něco na tom bude, protože lidé konzumující minimální množství průmyslově zpracovaných potravin jsou podle nespočtu výzkumů zdravější, odolnější a výkonnější. To stejné můžeme říci i o lidech, kteří se častěji vystavují chladu či se otužují. To budete moci sledovat i v mém dalším experimentu chladové termogeneze.

Ale to by vám jistě potvrdil i kdejaký neandrtálec. 🙂

Zdroje:

Abrams, P. A., and L. R. Ginzburg. “The nature of predation.
Jain, S., and S. Krishna. “Emergence and growth of complex networks in adaptive systems.
Kirschenmann FL. Cultivating an Ecological Conscience: Essays from a Farmer Philosopher. Lexington, KY:
The University Press of Kentucky.
Schusky EL. Culture and Agriculture: An Ecological Introduction to Traditional and Modern Farming Systems.
Ikerd JE. Reclaiming the sacred in food and farming. In: Crisis & Opportunity: Sustainability in American Agriculture. Lincoln, NE: University of Nebraska.
Ikerd JE. Crisis & Opportunity: Sustainability in American Agriculture. Lincoln, NE: University of Nebraska Press.
Nebel BJ, Wright RT. Environmental Science: The Way the World Works. Englewood Cliffs, NJ: Prentice Hall Professional.
http://carta.anthropogeny.org/events/the-evolution-of-human-nutrition